RECENZE: Dopisy na konec světa

23.1.18

Ani vlastně nevím, kdy se mi poprvé dostaly Dopisy na konec světa do ruky. Každopádně jsem si celkem jistá, že jsem si ji kupovala sama, pravděpodobně v Neoluxoru, protože tam chodím asi nejvíc. Zaujala mě totiž obálka, jo, tím to bude.


Autorka této knihy - Ava Dellaira - se sice narodila v Los Angeles, ale poté se s rodinou přestěhovala do Nového Mexika, kde vyrůstala. Jak uvádí na osobní webové stránce, společně se sestrou v raném věku míchaly pohádkové lektvary a poté bojovaly proti čarodějnicím, což zřejmě hodně přispělo k jejímu sklonu vytváření si imaginárních příběhů. Musím se přiznat, že autobiografie většiny autorů, od nichž jsem něco četla, mě nezajímají, ale Ava je něčím jiná, zajímavá, zvláštní. Její první vzpomínka na psaní je údajně z druhé třídy, kdy měli za úkol napsat básničku o věcech, které mají rádi a proč. “I like rainbows because they are pretty. I like kittens because they are soft.” And then I wrote, “I like my Mom—” but I couldn’t come up with an end to the sentence." (Mám ráda duhy, protože jsou pěkné. Mám ráda koťátka, protože jsou hebká. A potom jsem napsala: Mám ráda svoji maminku - ale nemohla jsem přijít na konec té věty.) Na své stránce dál uvádí, že tenhle moment si živě pamatuje, jelikož to bylo první povědomí o volném prostoru mezi pocitem a jazykem, kterým pojmenováváme věci. Žádná slova nebyla dostatečná. Krásný život nejbližší osoby a také maminčina předčasná smrt byly nakonec zčásti i tím, co ji inspirovalo k napsání její první knihy, a to právě k Dopisům na konec světa (v originále Love Letters to the Dead).
Myslím, že se Ava nikdy nenudila. Po škole se přestěhovala zpět do Los Angeles a chtěla se stát scénáristkou. Měla štěstí, když získala práci u Stephena Chboskyho, autora knížky Ten, kdo stojí v koutě (v originále The Perks of Being a Wallflower), a stala se tak přidruženým producentem na jeho filmové adaptaci knihy. Po nějaké době se ale pochlapila a předala mu nějakou svou práci, na což jí následně odpověděl: "Myslím, že bys měla napsat román."

Nakonec se tak stalo. Kniha vyšla v originále roku 2014, u nás poté o rok později, kdy ji vydalo nakladatelství Yoli. To se zaměřuje převážně na literaturu žánrů young adult a new adult, tedy pro mladé dospělé.


Jak už jsem psala v úvodu, kniha mě zaujala hlavně obálkou. Sice jsem si vědoma toho, že by se kniha neměla soudit právě podle obalu, ale já to přesto dělám. Zaujala mě dívka sedící uprostřed, jak zapisuje do notesu, nebo deníku? Samozřejmě název dělá hodně a potom jedna věta úplně při horním okraji, kde stojí: "Milá Avo, tvoje kniha mi zlomila srdce a jednotlivé kousky zase slepila dohromady." Možná jsem také toužila po zlomeném srdci, kdo ví, rozhodně jsem ale věděla, že tohle si teda jednou přečtu.

Knihu jsem začala číst v prosinci 2017 a skončila v lednu letošního roku. Trvalo mi to pravděpodobně tak dlouho, protože celé svátky jsem strávila s rodinou a přítelem, takže jsem na čtení neměla ani pomyšlení, no a v lednu mi začalo perné zkouškové období na vysoké škole.
Když jsem knihu prvně otevřela, zaujalo mě, že je psaná opravdu v dopisech. A to vážně celá, což jsem nečekala a trochu mě to vyvedlo z míry. V dopise bylo uvedeno pro koho i od koho je. Hodně se mi líbilo, že se osobnosti, kterým byl dopis adresován, stále měnily a míchaly, takže mě kniha nenudila. Navíc jsem se dozvěděla i dost zajímavých věcí právě o některých amerických celebritách, nad čímž bych jinak ani nevzdechla, ale takhle mě to bavilo.

Co se obsahu týče, tak bych chtěla upozornit na možné SPOILERY! První dopis, kterým kniha začíná, je určen pro Kurta Cobaina, což byl tedy americký zpěvák, jeden z členů kapely Nirvana. V něm se dozvídáme, že hlavní hrdinka Laurel dostala na angličtině za úkol napsat dopis některé zesnulé osobě. A tak jim postupně píše. Celkem napsala dopisů opravdu hodně, psala také například Judy Garlandové - americká herečka a jazzová zpěvačka, Elizabeth Bishopové - básnířka, Riveru Phoenixovi - herec a hudebník, nebo Amelii Earhartové - letkyně. Ve druhé kapitole měla dopis učitelce, paní Busterové, odevzdat, místo toho se ale sebrala a z hodiny rychlostí blesku zmizela. Údajně nemohla některé věci nikomu říct, což mě provázelo takřka celou knihou. Chtěla jsem se dozvědět její velké tajemství. Co se stalo, udělala snad něco strašného?
Brzy se dozvíme, že v celém příběhu jde vlastně o její sestru May, která před nedávnem zemřela. Laurel nyní žije u svého taťky, jelikož její mamka se přestěhovala. S Laurel si několikrát volala, chtěla se s ní vidět, ta si ale myslela, že se odstěhovala, protože jí neřekla, co se stalo tehdy - tu noc, kdy May zesnula. Laurel u toho totiž byla.
Obsah celé knihy je vlastně o tom, čím si Laurel zrovna prochází. A neustále se vrací k momentu, kdy její sestra zemřela, což ale nechce. Potřebuje se od tohohle okamžiku ve svém životě odprostit, s tím jí pomohou nejen její noví přátelé. Jak nakonec kniha dopadne, vám neprozradím, to bych vám neudělala, nebojte, ale když se na to zpětně podívám, myslím, že to budete tak od půlky tušit. Stejně jako já.
Během čtení tohohle příběhu jsem měla úsměv na rtech. Občas mi sice přišlo něco až moc dětinské, ale vzhledem k tomu, jak se obsah celé knihy vyvíjel, mě to ani tolik nerušilo. Laurel mi někdy lezla na nervy svými postoji a také tím, že pořád bulela. Ale jako fakt pořád. A to se pak člověku prostě už přestane líbit, ale na druhou stranu jsem si vždycky našla něco, co to přehlušilo.
Od začátku jsem tušila, jak se některé věci budou vyvíjet, ale pokaždé mě také něco nového překvapilo. Nějaký dílek skládačky, který člověk vynechá, protože není tak důležitý, ale tvoří tu správnou atmosféru. Dech se mi doslova zastavil u Hry na mrtvoly, tuším? Vymyslela to právě May a spočívalo to v tom, že si někdo lehne na silnici a čeká na přijíždějící auto se zavřenýma očima. Cílem je odvalit se na stranu v ten nejtěsnější moment. Nemyslím si, že by to snad šlo zrealizovat, nebo jo?
Nouze nebyla ani o kluky, respektive tady asi spíš o kluka, a to jménem Sky. Ten byl takový tajemný, takže asi žádná novinka u žánru YA. Nějak jsem nevěděla, co si o něm myslet, ale byl to nakonec vcelku sympaťák. Jak už to tak bývá, tak se s Laurel samozřejmě zapletli. Nakonec vyšlo najevo, že se znal i May a to byla pro Laurel docela pěst do břicha.

Poslední dopis, který Laurel napsala, byl adresovaný May. Ten mě docela dostal a v tenhle moment jsem věděla, že přečtením téhle knížky jsem určitě neudělala chybu. Napsala tam dokonce svoji vlastní báseň, která mě zase tak nenadchla, asi nejsem typ na poezii, a vyznala se své sestře, že by jednou chtěla být básnířkou.     
 
Celkově ve mně knížka vyvolala snad všechny pocity. Radost, smutek, nadšení, zklamání, žárlivost, apatii. Někdy bych chtěla psát tak jako Laurel. Jindy bych s ní samozřejmě život ani za mák nevyměnila. Je to oddechový příběh, který vám do života vnese trochu dětinských myšlenek a vzpomínek. Doporučuji na dlouhé večery nebo do vlaku. Je dost možné, že některé momenty člověku utkví v hlavě. Nejsem si jistá, jestli mi kniha doslova zlomila srdce, spíš ho tak trochu nakřápla. Ale stálo to zato. Určitě.

Četli jste? Jak se kniha líbila vám? Co říkáte na obálku? 

You Might Also Like

5 komentářů

  1. knížku neznám, děkuju za tip..:) obálka se mi líbí

    OdpovědětVymazat
  2. Jo,knížky nejsou vůbec levné. Sama mám třeba zlodějku knih a za tu jsem dala skoro 500kč :D chci je časem prodat až se dostěhujeme.. Já mám vinted už asi 5 let a za tu dobu jsem prodala přes 100 kousků.
    xoxoronnie.blog.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak. Zlodějku knih si také chystám pořídit. Zatím jsem viděla jen film a ten mě opravdu nadchl.

      Vymazat
  3. Je tolik knížek, které bych si chtěla přečíst a tahle k nim také patří. Bohužel na nic takového teď nemám čas, tak snad o letních prázdninách :))

    http://s-hejvi.blog.cz

    OdpovědětVymazat

Prohledat tento blog

Instagramujeme